Životní cesta

Prakticky celý můj život je spjatý s Univerzitou Karlovou. Jako malá jsem byla přítomna na promoci své maminky, absolventky Matematicko-fyzikální fakulty UK. To byla asi moje první zkušenost s univerzitou, na kterou navázala promoce bratra na stejné fakultě, kterou absolvovala i maminka. Tehdy mi bylo nějakých 15 let a já se opět ocitla ve Velké aule starobylého Karolina. Tehdy jsem si ještě vůbec nedokázala představit, že bych v takové budově mohla pracovat. Bratr se vydal po stejné cestě jako maminka, oba absolvovali MFF. Jak už to tak někdy bývá, i já se vydala po vzoru rodičů, konkrétně však svého tatínka, který byl absolventem Lékařské fakulty v Plzni. Nebylo to však zcela jasné rozhodnutí. 

V únoru roku 1990, v atmosféře nově nabyté svobody a s vidinou nekonečných možností, jsem podávala přihlášku ke studiu na vysoké škole. Jako dnes si vybavuji vnitřní boj, který trval několik měsíců a kdy jsem zvažovala, zda jít cestou mé milované matematiky a přihlásit na učitelský studijní program na Matematicko-fyzikální fakultě UK, čímž bych následovala dráhu  maminky, nebo zda jít ve šlépějích  otce a přihlásit se na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni. Den před ukončení termínu k podání jsem se konečně rozhodla a přihlášku podala na medicínu. Nikdy v životě jsem toho nelitovala a od té doby, od toho okamžiku rozhodnutí, je můj život s naší univerzitou a s medicínou bytostně spojen.

Na Lékařskou fakultu v Plzni jsem nastoupila v září 1990 po úspěšném absolvování přijímacích zkoušek. Některé věci má člověk vryté hluboko v paměti – pro mne je jedním z takových momentů imatrikulace. Děkan profesor Valenta, špičkový chirurg a velký člověk, nás vítal do řad akademické obce v aule Šafránkova pavilónu v Plzni. Brzy začala nekompromisní výuka, kolotoč pitev, mikroskopování, laboratorních prací a první roky na medicíně utekly jako voda. Studentské roky „klinické“ pak pádily ještě o poznání víc. Brigády, doučování angličtiny a brzké složení zkoušek mi každé léto zajistily možnost využívat možností nově otevřených hranic, takže jsem za roky na medicíně procestovala Maroko, jih Francie, Andoru, Belgii, Holandsko, řecké ostrovy, některá místa USA i Kanady a samozřejmě také spousty krásných míst Čech, Moravy a Slezska. Klinické roky probíhaly ve znamení mé rostoucí vášně pro vědu a výzkum. Začala jsem pracovat na Ústavu histologie a embryologie a jako živou vodu hltala ohromnou barevnost životních zkušeností vedoucího ústavu profesora Jaroslava Slípky. Profesor Slípka, který měl za sebou klinickou zkušenost praktického lékaře, zkušenost akademického pracovníka, který roky vyučoval v zahraničí, i zkušenost vedoucího ústavu, který pomáhal budovat od jeho počátků, vedl moje první studentské vědecké počiny, konkrétně práci věnovanou prenatálnímu vývoji a vrozeným vývojovým vadám. Tahle práce už vlastně předznamenala moji další vědeckou cestu – na pomezí embryologie a gynekologie a porodnictví.

Medicínu jsem absolvovala v roce 1996. V té době bylo lékařů nadbytek a dostat se na vytoužené místo na Gynekologicko-porodnické klinice Fakultní nemocnice v Plzni se mi nepodařilo. Docentka Vožehová mne tenkrát z mého zklamání vyvedla a nasměřovala mne do postgraduálního studia tam, kde jsem to znala – na ústav histologie a embryologie. Mojí školitelkou se stala v té době nastoupivší nová vedoucí ústavu, doc. Jitka Kočová. Coby doktorandka jsem první dva roky řešila ty nadčasové problémy, se kterými se studenti setkávají i dnes – skloubit nadšení pro vědu s její praktickou realizací a do toho se uživit a mít nějaký ten studentský i rodinný život. Třetí rok postgraduálního studia pro mě znamenal velký předěl. Podařilo se mi totiž získat Fulbrightovo stipendium a na celý třetí rok Ph.D. studia odjet do Bostonu, na Reproductive Endocrine Unit Massachusettské všeobecné nemocnice, která je nejstarším a největším klinickým pracovištěm Harvard University.

Rok na Harvardu se stipendiem od Fulbrightovy komise.

Akademický rok 1998/1999 do konce života nezapomenu. Přiletěla jsem do Bostonu jednoho zářijového dne a hned z letiště jela s kufrem do laboratoře, což všechny mé nové kolegyně a kolegy trošku vyvedlo z míry. Uvítal mne prof. William F. Crowley, který se stal mým školitelem. Od prvního okamžiku, kdy se prostě představil jako „Bill“ a provedl mne laboratoří, jsem věděla, že od něj se toho můžu strašně moc naučit. 

Moje kolegyně a kolegové pocházeli ze všech možných koutů světa – pracovala jsem v týmu složeném z Japonky, Kuvajťana, Španěla, Brazilky, Kanaďana a mnoha dalších. Práce mě začala velice naplňovat a v laboratoři jsem trávila většinu času včetně víkendů. Mé japonské kamarádce to imponovalo, Kuvajťan to nechápal. Jiný kraj, jiný mrav. Mě to prostě bavilo a možná to bylo také důležitým tématem – společně s týmem jsem se věnovala endokrinním poruchám, které ovlivňují plodnost. 

Ráda jsem navštěvovala tzv. Grand Rounds a desítky zajímavých přednášek, které se docela často odehrávaly v tzv. Ether Dome, tedy na místě, kde byla poprvé veřejně provedena anestézie pomocí etheru. Massachusettská všeobecná nemocnice je místem, které je spjaté s Harvard University a kterým kráčely dějiny medicíny, ale zároveň je to centrum těch nejlepších lékařských a vědeckých týmů světa, které pracují na palčivějších problémech medicíny, a to často ve spolupráci třeba i s Massachusettským institutem technologií (MIT) a různými nositeli Nobelovy ceny z dalších koutů východního i západního pobřeží USA.  Měla jsem ohromné štěstí, že za těch téměř 12 měsíců jsem mohla pracovat ve skvělém týmu a podílet se na řadě prioritních vědeckých výsledků, které jsou i dnes čas od času citovány a které posunuly reprodukční endokrinologii zas o kousek vpřed.

Po návratu zpět do České republiky jsem nepochybovala o tom, že se budu dál věnovat reprodukční medicíně. Dokončila jsem doktorát a zpočátku na částečný a postupně na plný úvazek jsem začala pracovat na Gynekologicko-porodnické klinice Fakultní nemocnice v Plzni. Na Ústav histologie a embryologie jsem ale rozhodně nezanevřela, nikdy jsem tam nepřestala učit. To jsem pak o nočních službách, když nebyla práce na porodním sále, připravovala embryologické přednášky a někdy tehdy začala brát svůj volný čas takříkajíc „na hůl“.

Atestace z gynekologie a porodnictví byl pro mne úspěch a radost, stála jsem na rozcestí, zda se naplno ponořit do vědy či do klinické práce. V tu chvíli zasáhl osud a do cesty mi přivedl mého životního partnera, mého manžela. Potkali jsme se v únoru 2003 a říjnu jsme se vzali, abychom už v srpnu 2004 uvítali na svět naši první dceru. Následné měsíce ukázaly, že zvládám na částečný úvazek dál učit, po nocích psát články a podávat granty, ale návrat do klinického světa by znamenal plný úvazek a tím pádem odloučení od maličké dcery. Tím bylo rozhodnuto – pustila jsem se do embryologické vědecké práce a několik dní před porodem druhé dcery v červenci 2007 odevzdala habilitační práci v oboru histologie a embryologie. Docentská promoce pak tedy v Karolinu probíhala již s oběma dcerami, s mojí maminkou, bohužel již ale bez mého tatínka, který nás opustil na jaře 2002.

Proděkanka pro rozvoj na Lékařské fakultě UK v Plzni

Ještě v průběhu mé druhé rodičovské dovolené mne oslovil nový děkan, tehdy docent, dnes již profesor Boris Kreuzberg s nabídkou pozice proděkanky pro rozvoj fakulty. Když mi tu nabídku v nemocnici na své klinice sděloval, byla jsem překvapená, dojatá a také nejistá – věděla jsem, že fakultu čekají pro její budoucnost klíčové roky a klíčové výzvy, protože v Operačním programu Výzkum a vývoj pro inovace (OP VaVpI) jsme žádali o investiční prostředky, které vedly fakultu svým způsobem do neznáma. Fakulta se musela v projektech zavázat, že bude realizovat smluvní výzkumy, které do té doby nedělala, produkovat nejen publikační výstupy, ale i patenty a navýší významně objem zahraniční grantových prostředků apod. Když jsem tenkrát odcházela od děkana Kreuzberga, věděla jsem, že se rozvoji fakulty věnovat chci, ale také mi bylo jasné, že bez významné podpory manžela to nemůže v rodině v takovém případě fungovat. A tehdy můj manžel poprvé významně přispěl k nasměrování mé další profesní cesty – jednoznačně mně podpořil!

Mé roky „proděkanování“, tedy léta mezi 2010 až 2013, byly roky pro fakultu velmi podstatné. Získali jsme investiční projekty, o než jsme z OP VaVpI usilovali. Díky tomu jsme zahájili výstavbu první etapy kampusu UniMec, kam se přestěhovaly vybrané teoretické ústavu naší fakulty, ale především jsme se pustili do budování výzkumného centra, jež nese název Biomedicínské centrum (BC) Lékařské fakulty v Plzni Univerzity Karlovy. Velmi ráda na ty čtyři roky vzpomínám. Vlastně poprvé jsem opravdu intenzivně začala spolupracovat s neakademickými pracovníky naší fakulty. V jednotlivých odděleních jsem za ty čtyři roky „proděkanování“ poznala celou řadu skvělých profesionálů, z nichž někteří tam byli zaměstnáni roky a jiní přišli právě v době změn ve vedení fakulty, v rámci budování pro výstavbu nezbytného podpůrného aparátu. 

Jako proděkanka jsem dostala mimo jiné na starost nejprve i tzv. Asistenční centrum, které mělo pomáhat akademikům s projekty pro Operační program Vzdělání pro konkurenceschopnost. Z původních dvou pracovnic, které tuhle organizační jednotku tvořily, jsme  postupně na fakultě vybudovali  Projektové a investiční centrum, kde dnes velmi proaktivně a profesionálně funguje pro plzeňské akademiky skvělý tým.  

Na konci mého proděkanského působení jsme Biomedicínské centrum slavnostně otevřeli a v UniMeCu se začalo vyučovat. Je neoddiskutovatelné, že UniMeC znamenal pro pracovníky fakulty zlepšení pracovních podmínek a pro studenty zkvalitnění jejich studia. Jsem ráda, že jsem měla možnost být součástí týmu, který se výstavbě věnoval a ještě více mě těší, že LFP jde v budování kampusu úspěšně dál, byť je to cesta komplikovaná a náročná. Jsem na naší fakultu a její tým pracovníků, akademických i neakademických, opravdu upřímně hrdá!

Vedení jednoho ze dvou výzkumných programů Biomedicínského centra  

Projekt Biomedicínského centra stál od počátku na dvou výzkumných programech. Prvním byl pro fakultu tradiční výzkumný program „Náhrada a podpora funkce životně důležitých orgánů“ navazující na výzkumný záměr a posléze PRVOUK naší fakulty vedený přednostou I. interní kliniky, profesorem Martinem Matějovičem. Jako druhý byl vybrán menší, nový výzkumný program „Regenerace a reparace životně důležitých orgánů“, který jsem měla tu čest od počátku vést. Do svého výzkumného programu jsem přizvala jako vedoucí jednotlivých laboratoří kolegy a kolegyně z naší fakulty, z biotechnologických firem i ze zahraničí. Z počátku, dokud budova BC nestála, jsme se tísnili v prostorách starých teoretických ústavů. Postupně jsme posilovali oborové rady pro doktorandská studia o nové školitele, začali lákat doktorandy ze zahraničí, zvali zahraniční hosty a rozvíjeli mnohé nové spolupráce. 

Jako týmu nám moc nevěřili. Nevěřili nám někteří vedoucí klinik, kteří se s nedůvěrou dívali na to, že třeba řady doktorandů kromě absolventů-lékařů doplňují najednou přírodovědci, chemici, absolventi farmaceutické či třeba veterinární fakulty. Nedůvěra panovala i v to, jak rozjedeme smluvní výzkum – když jsme s profesorem Tonarem začínali se smluvními výzkumy pro inovativní biotechnologické firmy, nikdo netušil, že za pár let budeme mít partnerské smlouvy se zahraničními firmami a objemy smluvních výzkumů nejen splní slíbené tzv. monitorovací indikátory, ale stanou se i významným ekonomickým příjmem nejen pro naše pracoviště. Mnozí nedůvěřovali ani tomu, že se podaří probudit a pěstovat další oblasti transferu technologií, ale i zde se nám jako fakultě v posledních letech docela daří – na fakultě slavilo úspěch v oblasti transferu technologií hned několik týmů včetně mně blízkému týmu Laboratoře reprodukční medicíny, se kterým jsme úspěšně získali americký patent a pracujeme na dalších.

Výzkumné týmy BC jsou týmy mezinárodní – otevřené zahraničním doktorandům i postdokům a podporující zahraniční zkušenost českých doktorandů a postdoků. Místem pro stáže jsou často prestižní pracoviště jako je např. Imperial College London či University of Southern California a další. Duch rozkvětu podporují mimo jiné i významné mezinárodní osobnosti, které se LFP podařilo získat na dlouhodobé působení. Od roku 2019 působí na LFP prof. Khaled Ismail a od roku 2020 posílil náš tým BC díky evropskému projektu ERA Chair špičkový vědec Kari Hemminki, který po mnoho let působil v DKFZ v Heidelbergu. 

V těchto letech jsme bojovali s nedůvěrou a skepsí nejen mimo, ale i uvnitř fakulty, ale čelili jsme tomu týmovým duchem. Fungovali jsme jako tým, jeden jsme se učili od druhého a navzájem jsme si aktivně pomáhali.  Věděli jsme, že můžeme selhat, že fakulta má co ztratit, a možná tím spíše jsme se po celou tu dobu v našem týmu na fakultě navzájem uměli podpořit. Jsem šťastná, že jsem v ty roky byla součástí vedení fakulty a vedení BC a jsem opravdu hrdá, že naše Lékařská fakulta v Plzni se od té doby neustále posouvá vpřed, posiluje svá významná mezinárodní partnerství, posiluje oborové rady a všechny tyhle dílčí kroky se skládají ve zcela neoddiskutovatelný scientometricky měřitelný úspěch a ve významná ocenění pracovníků fakulty i jejích počinů.

Deset let vedení ústavu histologie a embryologie.

Letos je to 10 let, kdy vedu Ústav histologie a embryologie, jež jsem převzala po doc. Jitce Kočové. I když tento ústav ještě nebylo možné přestěhovat do nového kampusu, za těch deset jsme zrenovovali pracovny ústavu, zmodernizovali laboratoře a personálně posílili náš tým. Významně byl rozšířen rejstřík metod, které na ústavu provádíme. Znásobili jsme počty doktorandů, včetně mnohých ze zahraničí. Naši absolventi – postdoci se po dokončení Ph.D. studia buď ubírají do zahraničí na postdoc pozice, odchází do domácích či zahraničních biotechnologických firem, nebo na naší fakultě pokračují úspěšně v akademické cestě. 

Náš ústav je zapojen do řady smluvních výzkumů, včetně mezinárodních, i řady grantových projektů, včetně těch preklinicky a klinicky orientovaných. Spolupracujeme s kliniky nejen naší lékařské fakulty, ale i z jiných lékařských fakult ČR. 

Obzvláště mne těší to, že co se týče výuky, jsme skvělý tým, který se nebojí zkoušet nové věci, vzájemně si pomáháme a vzájemně se ve výuce inspirujeme a doplňujeme a studenti toto naše úsilí vnímají, a proto se již řadu let pohybujeme ve studentské anketě na prvních příčkách studentského hodnocení v rámci naší fakulty. 

Myslím, že jsme jako vyučující velmi dobře zvládli i výzvu spojenou s COVIDovou pandemií a přechodem na distanční výuku. Přednášky jsme nahrávali, ve výuce jsme začali využívat pro aktivizaci vhodné nástroje jako Socrative a PollEverywhere, digitalizovali jsme pro studium potřebné preparáty, a když bylo v létě 2020 třeba, zkoušeli jsme distančně na stejné úrovni náročnosti, jako při prezenčním uskutečňování zkoušky. Na podzim 2020 jsme dokonce část praktik vedli i hybridně – se studenty částečně v učebně u mikroskopů a částečně doma u PC.

Chtělo by se mi každému z mých kolegů a kolegyň věnovat alespoň odstavec v tomto textu! Každý z nich nějakým svým způsobem přispívá k tomu, že tým „ladí“ jako skvělý orchestr. Nikdo nestojí stranou, všichni dostávají příležitost a je mi velkou radostí vidět, že se jich umí ujmout.

Prorektorkou pro studijní záležitosti.

V roce 2013 mne po svém zvolení do svého týmu přizval rektor prof. Tomáš Zima. Nabídl mi tehdy studijní problematiku včetně celoživotního vzdělávání. Byla a vlastně to stále je ohromná výzva. Když se ohlédnu, tak si nejvíce cením toho, že jsme se my ze studijního odboru stali fungujícím týmem profesionálů, kteří se na rozdíl od předcházejících let více otevřeli potřebám fakult. Potkáváme se pravidelně s jejich zástupci a opakovaně jsme se pustili do sérií návštěv přímo na studijních odděleních fakult. Když nám fyzická setkávání začal znemožňovat koronavirus, tak jsme to vyřešili tak, že jsme se začali potkávat virtuálně – pravidelně hromadně, ale i bilaterálně (třeba na téma metodiky distančního zkoušení).

Prorektorská pozice přinesla řadu výzev a nových příležitostí. Založili jsme Cenu Arnošta z Pardubic, jež je každý rok udělována vynikajícímu vyučujícímu UK a za vynikající počin ve vzdělávání na naší univerzitě. Komisi, která oceněné z návrhů z fakult vybírá, předsedám a jsem moc ráda, že jsem za ty roky měla možnost několikrát se 17. listopadu účastnit předávání těchto cen opravdu výjimečným osobnostem a týmům.  

Abychom podporovali akademické pracovníky v jejich růstu včetně rozvoje jejich pedagogických dovedností, pustili jsme se v rámci nově ustanoveného Centra celoživotního vzdělávání UK do vytvoření vzdělávacího portálu pro zaměstnance UK. Na tomto portálu  máme školicí akce a vzdělávací aktivity rozdělené do dvanácti oblastí a nabídku školení trvale rozšiřujeme, zdokonalujeme a postupně budujeme systém, který by nám všem na UK měl být významným benefitem umožňujícím náš další růst.

S Centrem celoživotního vzdělávání jsme také připravili už několik ročníků tzv. Juniorské Univerzity Karlovy, která je připravována pro středoškolské studenty a jejímž cílem je představit jim studium na UK a přilákat tak mezi nás talenty a nadšence.

Jako první veřejná vysoká škola v České republice jsme využili institucionální akreditaci k tomu, abychom všem uchazečům ze zahraničí usnadnili cestu k uznání jejich předchozího středoškolského vzdělání v rámci přijímacího řízení k nám na UK. 

Též jako první jsme změnili systém uznávání předchozího zahraničního vysokoškolského vzdělání tak, aby lépe odpovídal současnému legislativnímu evropskému nastavení a umožňoval snazší příchod potřebných zahraničních odborníků do ČR.

Náročné bylo vypořádat se s tím, že do mého příchodu na pozici studijní prorektorky nebyly v podstatě nijak efektivně vymáhány dlužné poplatky za delší studium. Byly to milióny korun, které mohly plnit stipendijní fondy fakult. Když jsme se do vymáhání pustili, bylo nesnadné nastavit komunikaci s fakultami, leckdy a leckde rekonstruovat spisy třeba i deset let starých případů a tím zabránit promlčení či nespravedlnostem, ale obecně bylo nesnadné kontaktovat třeba již osm či devět let „staré“ absolventy s požadavkem hradit dluh vzniklý studiem. 

Naproti těmto nesnadným úkolům, jež bylo z minula nutné vyřešit, mne obzvláště těšily a těší ty aktivity, kde se nám daří centralizovat konkrétní servisní činnost, jež má potenciál prospívat všem fakultám. Typickým příkladem je podpora cizojazyčných studijních programů. V této oblasti jsou některé fakulty zcela soběstačné, jiné využívají alespoň některou z našich centrálních servisních aktivit a jiné využívají vše, co nabízíme. Jako Odbor pro studium a záležitosti studentů jsme centralizovali hlášení studentů s vízovou povinností, péči o Režim student, péči o dvojjazyčnost studijních předpisů, prezentaci studijní nabídky zahraničním uchazečům atd. atp. Tuto činnost koordinujeme s UK POINTem s hlavním cílem zlepšovat studijní i mimo-studijní zkušenost našich zahraničních studentů a společně s Odborem vnějších vztahů se věnujeme propagaci studia na UK a činnostem okolo značky Study in Prague i okolo aktivity Domu zahraniční spolupráce Study in the Czech Republic.

Příležitost tvořit budoucnost s nejlepšími univerzitami Evropy – evropská univerzitní aliance 4EU+ 

Měla jsem velkou čest být na prvopočátku v budování evropské univerzitní aliance, která nyní nese hrdý název 4EU+ (původně jako uskupení čtyř to byla 4EU). Toto uskupení sestávající ze čtyř zakládajících – UK, pařížské Sorbonny, University of Heidelberg, University of Warsaw a později přistoupivších University of Copenhagen a University of Milano má pevně věřím pro budoucnost UK velký význam. 

V tomto velmi komplexním záměru se snoubí jak úsilí managmentů partnerských univerzit, tedy podpora vedení univerzit té spolupráce „shora“, tak hnutí jednotlivých akademických pracovníků, kdy hnacím motorem jsou jejich konkrétní společné aktivity ve výzkumu, vzdělávání, ve výměnách pregraduálních studentů či doktorandů. 

Vedení všech šesti univerzit podporuje spolupráci akademiků, neakademických pracovníků i studentů, a to v podstatě ve všech úrovních naší činnosti. Společně máme již dva velké projekty, jeden orientovaný na spolupráci ve vzdělávací činnosti a druhý na spolupráci v oblasti vědních politik a koncepcí. 

Pevně věřím, že 4EU+ je a bude příležitost nejen pracovat s nejlepšími týmy špičkových univerzit Evropy, ale také více ovlivnit a formovat to, kam Evropa v oblasti vzdělávání a výzkumu směřuje.

Více než třicet let je Univerzita Karlova součástí mého života a byť mne v průběhu let lákaly jiné instituce a jiné pozice, třeba soukromá centra reprodukční medicíny, nikdy jsem se od UK neodloučila a jiné nabídky uctivě odmítala. Těch třicet ale bylo mnohdy o hledání rovnováhy. Člověk se celý život učí vyvažovat zájmy, ať už jsou to zájmy partnerů uvnitř mezinárodní aliance či zájmy studentů versus zájmy fakult. Pro hledání rovnováhy je klíčové neztratit směr, uvědomovat si každou chvíli co jsou hlavní hodnoty, co je hlavní cíl a co je hlavní smysl. Třicet jsem tu s univerzitou a nemám v plánu tuto cestu končit, ba naopak – s velkou ctí a vervou bych jí chtěla sloužit dále!

Více o mé životní cestě v rozhovoru pro Český Rozhlas

https://plzen.rozhlas.cz/puvodne-chtela-ucit-matematiku-ale-nastesti-pro-neplodne-pary-zvitezila-medicina-8114676